Historie

Freediving jako sport je starý, jako lidstvo samo.
Za prvních 9 měsíců svého života, lidé existují ve vodním prostředí, které má velmi podobné složení jako mořská voda. Pokud dítě je ponořeno pod vodou, dokáže instinktivně zadržet dech až na 40 sekund, ale tuto schopnost zdánlivě ztrácíme jakmile začneme chodit. Probuzení těchto reflexů je jedním z nejdůležitějších prvků výuky freedivingu, a dává lidem lepší předpoklady k bezpečnému a snadnějšímu potápění na nádech do hloubek i v bazénu. Slovo apnoe pochází z řeckého slova-apnoa a doslova znamená “bez dechu”. Původ tohoto slova nemá souvislost s vodou, ale v moderní sportovní terminologií “Apnea” se stala synonymem pro freediving, tedy potápění na jeden nádech, aniž by se používalo přístroje, který by umožnil dýchat pod vodou.

Mýty
Nejstarší archeologické důkazy, které dokazují schopnost lidí potápět se na nádech, se datují kolem roku 5,400 před Kristem. Skandinávský kmen doby kamenné nazvaný Ertebolle (v některých pramenech: “Kjokken-moddinger”), žil na pobřeží Dánska a jižního Švédska a zabýval se sběrem měkkýšů z mořského dna pomocí potápění na nádech. Tito sběrači byli prvními freedivery.


Podobně bohatý archeologický doklad o potápění byl nalezen v Mezopotámii a Egyptě a datuje se do rozmezí 4,500 a 3,200 roků před naším letopočtem Na pobřeží Středozemního moře bylo provozování freedivingu běžné jak vypráví spousta mýtů a legend. Jedna řecká báje vypráví o Glaucusovi, který by mohl být označen za prvního mytologického freedivera. Mýtus praví, že snědl kouzelnou bylinu, která mu dala ploutve a on se tak mohl pohybovat jako ryba. Příběh z řecko-perské války vypráví o řeckém rybáři, který v noci pod vodou přeřezal kotevní lano perské válečné lodě.

Legendární filozof Aristoteles jako první zdokumentoval problémy spojené s potápěním, např. krvácení z nosu a bolest v uších. Alexandr Veliký používal potápěče a dokonce i potápěčský zvon během jeho vojenských kampaní. V Římské říši existovaly vojenské jednotky s názvem “Urniatores”, které měly takové úkoly, jako je nalezení a uvázání ztracené kotvy, odstranění podvodní barikády a podobně.






V Asii, na Blízkém východě, Indickém a Tichém oceánu, touha po kráse perel rozvíjela freediving po celá staletí. Nejslavnější z těchto tradic freedivingu jsou potápěčky Amas. Tyto japonské a korejské ženy- potápěčky ještě dnes používají potápěčské techniky přinejmenším 2000 let staré. Ženy mezi 17 a 50 let věku se za použití kamenu uvázaného k lanu ponoří na dno, kde vyzvednou mušle a mořské řasy. To vše bez neoprenu 8 až 10 hodin denně ve vodě o teplotě kolem 10 stupňů Celsia.



Novodobé začátky
V létě roku 1913, italský křižník “La Regina Margherita” ztratil kotvu u řeckého ostrova Karpathos. Za její nalezení a vyzvednutí byla nabídnuta odměna. Tato událost dala vzniknout novodobé legendě. Chatzistathis byl 35tiletý hledač mořských hub, jeden z nejlepších potápěčů z nedaleké Symi. Byl jen 170 cm vysoký a vážil 65 kilogramů, trpěl rozedmou plic způsobenou značným kouřením a byla částečně neslyšící od dlouholetého potápění bez řádného vyrovnání tlaku. Nicméně 16. července, on nalezl a zapříčinil tak záchranu kotvy z odhadované 88 m hloubky. Ponor trval údajně až tři minuty a byl proveden bez jakéhokoliv přístroje. Za použití těžkého kamene sjel do cílové hloubky našel kotvu a připevnil k ní zpět kotevní lano. Tato primitivní potápěčská technika je stará jako řecká civilizace sama. Jeho odměna byla částka 5 liber šterlinků a povolení k používání dynamitu při lovu. Legenda Chatzistathis byla považována za značně přehnanou až do roku 2001, kdy italské námořnictvo oficiálně potvrdilo většinu předchozích zpráv.



Rok nula.
Je rok 1949. Vášnivý spearfischer Raimondo Bucher založil nový sport nazvaný freediving. Sám oznámil, že dosáhl hloubky 30 metrů na nádech
V roce 1962 se na scéně objevil jeden z největších freediverů všech dob, Enzo Maiorca a ovládl tento sport na příštích 25 let. Maiorca byl první kdo překonal hloubku 50 m a to právě v roce 1962, navzdory předpovědi vědců, že v hloubce pod 50 metrů lidské plíce zkolabují z důvodu velkého tlaku. Maiorca neustále překonával vlastní rekordy a to až do roku 1966. To se na scéně objevil Francouz Jacques Mayol. Narodil se v Šanghaji v Číně. Jacques Mayol způsobil revoluci ve freedivingu zapojením jógy a meditace do tréninku a přípravy místo do té doby prosazované hyperventilace. Enzo Maiorca vytvořil sedmnáct světových rekordů. Francouz Mayol nebyl pozadu s jedenácti světovými rekordy a jako první dosáhl hloubky 100m.



Zhruba od roku 1960 uznávala světové rekordy organizace CMAS (Confédération Mondiale pour les Activitités Subaquatiques). Tak to pokračovalo až do roku 1970, kdy zdravotnické a bezpečnostní obavy vedly k pozastavení aktivit CMAS v soutěžním freedivingu. To však nebránilo rekordmanům, aby se potápěli do stále větší hloubky a posouvali tak hranice lidstva, ale bez jednotné normy, což vedlo k několika vážným nehodám, a to až do roku 1990.



V té době Mayol a Maiorca už ukončili své soutěžení a jiní byli připraveni zaujmout jejich místo. Plně vybaveni moderními poznatky a vybavením se na scéně ukázali Ital Umberto Pelizzari a Kubánec Francisco Rodriguez, lépe známý jako Pipin Ferreras. Tyto freediveři vynikali v kategorii nyní nazvané No Limits a i v novějších disciplínách jako například Konstantní váha. Pipin a Pelizzari postupně překonávali v disciplíně No-Limit hloubku 110, 120, 130 a více metrů a dováděli tuto disciplínu k její dokonalosti. Pelizzari se později začal věnovat výhradně královské disciplíně konstantní váha.

V roce 1990 vnikla nová asociace AIDA a začala se psát nová kapitola soutěžního freedivingu. O pět let později se v reakci na činnost AIDA vrátila k freedivingu i organizace CMAS. V USA založil Pipin Ferreras organizaci IAFD (rok 1997).

Brzo po založení AIDA hned v roce 1990, Claude Chapuis zorganizoval malou soutěž mezi freedivery v Nice, a myšlenka na pořádání prvního mistrovství světa rychle rostla.


1. AIDA mistrovství světa konalo v Nice v říjnu 1996. Jednalo se o soutěž pro národní týmy a soutěžilo se v konstantní váze a statické apnoi. Ten den se zrodil moderní freediving. Při slavnostním ukončení Claude Chapuis potřásl rukou Umbertu Pelizzarimu a řekl: “Vyhrál jsi, teď je to na vás uspořádat druhé mistrovství světa.”

Roku 1997 začaly vznikat národní asociace AIDA.

Umberto Pelizzari dodržel své slovo a uspořádal 2. AIDA mistrovství světa na Sardinii v roce 1998. Toho se zúčastnilo 28 zemí.

Momentálně je AIDA International nejuznávanější freediving asociací a jako jediná organizuje soutěže v hloubkových disciplínách včetně Mistrovství světa.



AIDA uznává osm disciplín z toho je šest soutěžních a zbylé dvě, No Limits a Variabilní zátěž jsou disciplíny v kterých se pořádají jenom individuální pokusy.

Mistrovství světa se pořádá jako soutěž týmů a to každý sudý rok a pak jako soutěže jednotlivců a to každý lichý rok. V případě Mistrovství světa jednotlivců se v jeden rok konají dvě. Jedno v hloubkových a druhé v bazénových disciplínách.